Vrba bílá je největší druh vrby a stromy dorůstajícími až 25 m. Často mají nepravidelnou korunu.
Kůra je šedohnědá a s věkem se na ní vytvářejí hluboké trhliny, větvičky jsou štíhlé a pružné.
Vrba má štíhlé oválné listy, které jsou bledší než u většiny ostatních vrb, díky plstnatému pokrytí jemnými, hedvábně bílými chloupky na spodní straně.
Jehnědy se objevují brzy na jaře, samčí jehnědy jsou 4–5 cm dlouhé a samičí 3–4 cm dlouhé.
Po opylení hmyzem se samičí jehnědy prodlouží a vyvinou v malé tobolky, z nichž každá obsahuje drobná semena obalená bílým peřím, které napomáhá šíření větrem.
Salix alba
Bělice, břesk.
Vrby se vyskytují po celé Evropě na vlhkých místech, zejména u potoků a řek. U nás jsou často součástí ozdobných zahrad.
Kůra.
Sbírá se brzy z jara, nejlépe již v dubnu, protože na podzim se kůra špatně slupuje.
Kůra se suší na slunci nebo ve stínu, dokud se nedrolí mezi prsty.
Vrbová kůra obsahuje fenolový glykosid salicin, třísloviny.
Vrbová kůra snižuje horečku a zmírňuje bolesti, hlavně při revmatismu.
Tříslovina účinkuje proti průjmům.
Tradičně se vrby používaly k úlevě od bolesti spojené s bolestí hlavy a zubů.
Lék proti bolesti Aspirin je vyroben ze salicinu.
Ve středověku se v mnoha částech Evropy kůra žvýkala, aby se uvolnil salicin pro úlevu od bolesti.
Kůra se také vařila ve vodě a odvar se pil k úlevě od průjmu, při nespavosti, pomáhal snižovat záněty kloubů při artritidě a jako kloktadlo při bolestech v krku.
Likér se používal také k zastavení krvácení a čištění ran.
Čaj z vrby se nesmí pít v těhotenství, ani by neměl být užíván lidmi trpící bronchitidou anebo astmatem. Příznaky by se mohly zhoršit.
Možné zaměnit s vrbou popelavou, vrbou slezskou a vrbou velkolistou.
Vrba je symbolem jak lásky, tak smrti. Keltové často sázeli vrbu k hrobům svých zesnulých, ale na druhé straně se větvičky vrby objevovaly i ve výzdobě svatebčanů.
Vrba byla i symbolem neopětované lásky a chodilo se k ní z této nešťastné lásky vypovídat. Odtud vzniklo rčení: „být někoho vrba“.
