Chelidonium majus
Vlaštovičník větší
Vlaštovičník je vytrvalá bylina dorůstající do výšky až 1 m. Její oddenek je válcovitý a tlustý až 1 cm. Na větvité a vlnatě plstnaté lodyze se objevují střídavé listy, jejichž líc se barví do zelena a rub do modrozelena. Listy jsou na líci lysé a na rubu chlupaté. Žluté květy se objevují od června do září. Vlaštovičník plodí jednopouzdré šešule. Poznávacím znakem této byliny je oranžově zbarvená mléčná šťáva vytékající z celé rostliny při narušení jejího povrchu.
Vlaštovičník se hojně vyskytuje po celé Evropě. U nás ho najdeme jako plevel na rumištích a ve křovinách.
Nať
Nať vlaštovičníku sbírejte v počátečním období květu.
Bylinu sušte rychle ve stínu. V případě umělého tepla lze využít maximální teploty 80 °C.
Vlaštovičník je velmi silnou bylinou, která je ve větším množství jedovatá. Vnitřní užívání rostliny proto konzultujte s lékařem či fytoterapeutem.
Rostlina obsahuje především alkaloidy chelidonin a chelerythrin. Tyto látky poskytují bylině antibakteriální účinky. Ve vlaštovičníku nalezneme také homochelidonin a sanguinarin, což jsou látky příbuzné opiovým alkaloidům.
Vlaštovičník se využívá jako podpora onkologické léčby. Upozorňujeme však, že je třeba jeho užívání konzultovat s ošetřujícím lékařem a rozhodně nenahrazuje předepsanou léčbu.
K dalším potížím, se kterými vám vlaštovičník může pomoci, patří záněty žaludku, žaludeční vředy, nedostatečná funkce žlučníku nebo jaterní onemocnění včetně žloutenky.
Pro ošetření bradavic a kuřích ok lze také využít šťávu z čerstvé byliny. Pozor však na možné kontraindikace.
Na oči konkrétně na šedý zákal se využívá.
Vlaštovičník se nejčastěji užívá ve formě tinktury nebo nálevu. Nejvhodnější je ho přidávat do bylinné směsi, kde by měl tvořit maximálně 15 %.
Také lze užít přímo vlaštovičníkové listy, které spolehlivě účinkují na mikrobiální ekzémy a plísně.
Šťávou z rostliny zředěnou octem lze potírat také bradavice a kuří oka. Mléko z rostliny může dráždit kůži, a tak ji aplikujte výhradně na postižené místo, a to ideálně v rukavicích. Dbejte také na to, aby se šťáva nedostala na místo, kde je mateřské znaménko nebo rozšířená podkožní céva. S těmito kožními projevy vlaštovičníková šťáva kontraindikuje.
Vlaštovičník se může stát poměrně nebezpečnou bylinou, jelikož je ve větším množství silně jedovatý. Jeho konzumaci byste proto měli konzultovat s lékařem.
Zcela nevhodný je vlaštovičník pro těhotné a kojící ženy a také děti do 12 let.
Pokud bylinu užíváte, vyhněte se po dobu léčby konzumaci alkoholu.
Vlaštovičník pravděpodobně nezaměníte za jinou bylinu. Při jeho sběru buďte však opatrní, jelikož jeho šťáva může podráždit kůži.
Vlaštovičník naleznete také pod několika lidovými názvy, ke kterým patří bolák, bradavičník, celidon, mlíč, zlatý kořen, krvavník, laštovičník nebo šelvorc.
V dávné minulosti byl vlaštovičník využíván bylinkáři k magickým obřadům. Kromě toho byla bylinka odedávna také hojně používána k léčbě bradavic a kuřích ok.
Vlaštovičník patří do skupiny fytoncidů, což jsou v podstatě rostlinné drogy. Látky v něm obsažené působí mírně sedativně a zároveň antibakteriálně. Proto je tato bylinka také řazena k přírodním antibiotikům.
